úterý 25. října 2011

GARDA 2011


    1. Pasubio
V pátek 23.9. vyrážíme z Klecan v již tradiční sestavě Béda, Jirka, Martin, posíleni o Luboše, směr Lago di Garda. Po nočním příjezdu do Passo Pian della Fuggaze a kratším spánku, v sobotu ráno sundáváme a zprovozňujeme kola.
Lehce posnídáme a vyjíždíme po Strada Degli Eroi na okruh v masivu Pasubio. Tuto trasu známe, jeli jsme ji již před dvěma lety. Při stoupání vzhůru ani moc nezastavujeme, a to i z důvodu viditelnosti. Jestliže nám předloni (téměř na den přesně) připadalo škoda, že je zde kvůli mrakům viditelnost malá, tak dnes je to bohužel snad ještě horší, hlavně po průjezdu tunelem generála Haveta. Sice neprší, ale na viditelnost na Pasubiu nemáme opět štěstí. Poměrně rychle přijíždíme k chatě generála Achille Pappa, dáváme si teplý čaj a oblačnost se začíná nesměle protrhávat. Jdeme se pěšky podívat na část cesty 42 tunelů. Po asi 400 metrech se vracíme zpět, částečně po hřebenové stezce. Cyklistická obuv se nejeví jako nejvhodnější pro takovéto aktivity. Asi půl hodinky spravujeme jirkovu brzdu a jedeme se podívat na římský oblouk, vojenský hřbitov a kapli pod horou Cima Palon. Zde probíhaly za 1.světové války jedny z nejtěžších bojů na italské frontě. Je to tu protkané mnoha bunkry vysekanými do skály a údajně na tomto relativně malém území dohromady padlo na 13 000 vojáků. Dále se z časových důvodů nevydáváme a jedeme dolů krásnou šotolinovou cestou Strada Degli Scarubbi. Fotíme si množství informačních tabulí o bojích na Pasubiu, které zde před dvěma lety nebyly. Přijíždíme do sedla Bocca di Campiglia, kde začíná asfalt. Sjíždíme k chatě Colle Xomo a odtud dále klesáme po asfaltu k mostu Ponte Verde. Čeká nás poslední úsek, asi tříkilometrové nepříjemné stoupání po silnici, dojíždíme postupně k autu a odjíždíme do Rivy.

    2. Nino Pernici
V neděli ráno vstáváme v sedm a velmi brzo berou za své plány jet dnes Tremalzo. Počasí je sice nádherné, ale start je velmi rozpačitý. Než po jednom najdem v Bédově obytňáku, kam jsme si kdo uložili nebo zabalili všechno oblečení, boty, foťáky, lahve na kolo, jídlo a další nezbytné vybavení, je půl desáté. Volíme tedy trasu, o které mluvíme vždy, když jsme tu, ale ještě nikdy jsme ji nejeli, Nino Pernici. Konečně vyrážíme. Projíždíme Rivou a stoupáme po krásné Via Ponale nahoru podle jezera. Přes vesničku Pre a Molinu di Ledro se po cyklostezce dostáváme k jezeru Ledro. Po krátkém odpočinku objíždíme jezero Ledro zleva, částečně po cyklostezce a částečně po silnici. Dostáváme se do vesničky Bezzeca. Zde na náměstí, na dlažbě před kostelem, probíhá dívčí fotbalový turnaj za účasti mnoha fanoušků, atmosféra je živě italská. Nezastavujeme a jedeme dále. Ve vesničce Enguiso se oplachujeme v kašně, prohlížíme si krásný interiér místního kostela a radíme italským cyklistům, kudy mají jet na Nino Pernici. Ještě jsme tam sice nikdy nebyli, ale máme mapu a GPS. Přijíždíme do Lenzuma a odtud nás směrovky na Boca di Trat vedou nekompromisně serpentinami do kopce. Hned na začátku nám Jirka dává jasně najevo, kdože z nás má letos nejvíc naježděno a je v nejlepší kondici. Velmi brzo nám mizí. Nijak nás to nerozhází, s Bédou zastavujeme, posilujeme se redbullem a stoupáme rozvážně vzhůru. Předjíždí nás několik čechů, čeká na nás Luboš a ve třech to jede lépe. Stačíme si dát přestávku na jídlo a v místech, kde končí asfalt a začíná šotolina, odjíždím napřed za Jirkou, protože mám oprávněný pocit, že na nás už dlouho nahoře čeká. Ten už u turisty a cyklisty přeplněné chaty sedí u prázdné pivní sklenice (neodvažuji se odhadovat, kolikátá to může být) a je rád, že konečně někoho z nás vidí. Po čtvrthodince doráží nahoru i Luboš s Bédou. Polévka i pivo zde přijdou vhod, poté co si dostatečně užijeme výhledů z tohoto místa sjíždíme do vesnice Campi. První část z Boca di Trat až na kótu 1202m, kde je parkoviště, se moc jet nedá. Je to spíše záležitost pro specialisty sjezdaře. Prudká, hluboká a hrubá šotolina plná velkých volných kamenů, s ostrými zatáčkami. Jirka, Béda i Luboš se snaží chvílemi jet, ale nezdá se, že by z toho měli nějaký extra požitek, tak raději rovnou volím nedůstojné, ale bezpečnější vedení kola z kopce. V Campi potkáváme v protisměru na kolech mladý český pár, jí to v cyklistickém moc sluší. Prohodíme pár slov o tom, kdo kam jedeme, když se rozloučíme, slyšíme za sebou její vyčítavé „tak zase do kopce, jó?“. Později se díváme do mapy, co ten hoch měl v úmyslu dále vlastně jet, aniž by jeho dívka tušila, do čeho s ním jde, a napadlo nás, že asi dnes pochválen za trasu nebude. Z Campi se vracíme přes lago di Tenno, krásnou vesničku Canale, městečko Tenno a Varone do Rivy.


  3. Monte Baldo
V pondělí ráno (po zkušenostech z předchozího rána) vstáváme už v půl sedmé, abychom včas vyrazili k lanovce v Malcesine. Chceme si dát před Tremalzem něco lehčího. Daří se, a v půl osmé jsme na cestě. Hned z vedlejšího kempu vyráží parta čechů, také směr lanovka. Z předloňska víme, že kdo si nekoupí lístky na lanovku včas, má smůlu. Jedeme proto svižným tempem po silnici podle jezera a předjíždíme další početnou skupinu čechů a několik němců na kolech. V Malcesine kupujeme jedny z posledních lístků. Do odjezdu lanovky zbývá asi hodina, jdeme si prohlédnout historické centrum městečka. Poté už absolvujeme složitou a dlouhou italskou proceduru řazení kol před lanovkou a následné rovnání kol do lanovky, to vše, díky přestupní stanici v půli kopce, dvakrát. Asi 35 ze 40ti pasažérů této lanovky hovoří buď česky, nebo slovensky. Míval jsem dříve radost, když jsem někde v cizině náhodně potkal krajana, ale tohle už je trochu příliš. Nahoře poobědváme, jdeme se chvíli projít k místu, kde se paraglidisté snaží se střídavými úspěchy  vznést, fotíme. Když se nabažíme všech krás, které toto místo nabízí, sjíždíme do Bocca di Navrhne a odtud vystoupáme do Bocca del Creer k chatě Graziani. Zde se zájmem sledujeme štáb nějakého německého časopisu, kterak fotografují krásnou modelku s rozevlátými dlouhými vlasy v ležérně oblečeném letním outdoorovém setu s trekovými holemi v rukách. Snímek má asi vypadat tak, že právě naprosto v pohodě a s úsměvem s těmi holemi přešla celý masiv Monte Baldo, který je v pozadí. Ladné pohyby a pózy, sice krásné, ale v horských terénech poněkud nepraktické, prozrazují, že tato modelka zatím moc neopouští bezpečné rovinky předváděcích mol v nížinách, a že ji do hor vyvezli zřejmě poprvé (proti pádu ze svahu ji jistí několik asistentů). Kocháme se chvíli i tímto panoramatem, focení zřejmě bude trvat ještě dlouho. Sjíždíme po asfaltu přes San Valentino do San Giacoma. Odtud jedeme hezkou šotolinovou a lesní cestou k osadě Festa, ale v půlce cesty nás čeká nemilé překvapení. Zamčená vrata a nápis strada privata. Dost těžkým terénem tento úsek obcházíme, abychom se opět na tuto cestu napojili. Podobně nás další strada privata se zákazem vstupu za Festou posílá o asi 100 výškových metrů níže, až nad středisko Brentonico. Oba tyto úseky jsou na mapě značeny jako cyklistické trasy, ale nic nenaděláme. Zpět do Festy už se nám nechce, a tak bere za své původní plán dojet na Malga Casina a zkusit navštívit Doss Alto, kde se vyznamenali za 1.světové války českoslovenští legionáři. Sjíždíme tedy oklikou celkem hezkou cesou, u níž si prohlížíme zákopy, do Castione, odtud přes Sano do Loppia. Béda zjišťuje, že záhadně vyklepal brzdovou destičku a tak po krátké zastávce v prodejně s prodotti typici Italiano della provincia Trentino (či jak se to jmenovalo) jedeme po cyklostezce přes Nago do Torbole a vyhledáváme servis. Jeden nacházíme, servismani pracují venku, než Bédu vezmou, dáváme si pivo, Béda platí za spravenou brzdu 25 euro a servírka se ho dle výrazu jeho tváře ptá, zda není hráč pokeru…


    4. Tremalzo
V úterý ráno opět vstáváme v půl sedmé, protože výšlap na Tremalzo vyžaduje delší dobu. Letos jsme tento kopec naplánovali trochu netradičně, nejedeme nahoru přes Ledro, ale necháváme se převézt zcela prázdným velkým trajektem (celkem vezl 6 cyklistů) do Limone. Na trajektu zjišťuje Béda nemilou věc, že z případných překrásných záběrů sjezdu Tremalza, z kamery upevněné na jeho přilbě, nebude bohužel nic. Příprava vypůjčené kamery a jejího upevnění předešlý den byla sice dlouhá, ale nedostatečná. Selhala baterie a náhradní zůstala v kempu. Bédu to zjevně trochu štve, ale nepříjemné, asi 12tikilometrové asfaltové stoupání po poměrně frekventované silnici (alespoň ze začátku) z Limone přes Ustecchio, Voltino a Tremosino do Vesia dává na kameru zapomenout. Jestli má tato trasa nějakou vadu na kráse, je to tento úsek. Nastoupali jsme téměř 600 metrů, abychom při první šotolinové cestě opět sjeli o 100 metrů níže. To Bédu také rozčiluje, má rád, jak na jeho GPS navigaci výškové metry těžce přibývají k cílové nadmořské výšce, a teď tohle… Přijíždíme k usedlosti, šipka na Tremalzo ukazuje 14km, ještě chvíli jedeme relativně po rovině podle potoka a pak se cesta velmi prudce zvedá. Posilujeme se před stoupáním, odjíždím dříve s tím, že budu po cestě fotit. Počáteční asi 3km jsou dost prudké, kolo občas vedu a nepřipadá mi to pomalejší. Za chvíli mne předjíždí Jirka, chvíli se ho snažím udržet, ale na jeho fyzičku letos opravdu nemám. Cesta se začíná pomalu zpozvolňovat, šotolina je přívětivá, není hrubá a dá se dobře jet. Zastavuji poměrně často, Béda s Lubošem jsou za mnou,vidím je v jedné serpentině hluboko pod sebou, nikam nespěchám, šetřím síly. Po kratší rovině a sjezdu míjím vodopád a dostávám se do poslední pasáže s krásnými výhledy. Dojíždím s notnou časovou ztrátou za Jirkou k Riffugiu Garda. Asi po půlhodince přijíždí Béda s Lubošem,kocháme se krajinou a spravujeme náhlý Jirkův defekt. Zjišťujeme, že 3 ze 4 náhradních duší, které vezeme, jsou děravé. Ještě že je tu lepení. Na terase si dáváme pivo, kromě nás tu sedí početná skupina bikerů ze Strakonic. Dali si to z druhé strany od Ledra, chtějí sjet dolů do Vesia a vyšlápnout znovu na Passo Nota. A při tom stihnou dát na terase pár kousků. Navzájem se fotíme, dopíjíme pivo, loučíme se s těmito veselými bikery, kteří si dají nejspíš ještě nejmíň jedno, a po asi 150ti výškových metrech k tunelu na Bocca di Val Marza sjíždíme z našeho pohledu asi nejhezčí úsek, co se dá na Gardě jet, na Passo Nota. Zde to chvíli kvůli jirkově brzdě vypadá, že budeme muset nejkratší cestou na asfalt do Limone, ale brzda se umoudřuje a jedeme dál. Při krátkém stoupání za Passo nota předjíždíme velkou skupinu německých bikerů, kteří mezi sebou mají dost mladých cyklistek (zřejmě slušnej oddíl). Na rozcestí se rozhodujeme kudy dál, zda na Ledro, nebo Pregasinu. Zkoušíme to přes Ledro a nelitujeme toho. Moc hezký sjezd plný 180ti stupňových serpentin, které střídají rovnější, méně strmé pasáže. V jednom místě je úzká cesta celá zatarasená traktorem s valníkem, pick-upem a na horských šotolinách všudypřítomným fiatem Punto. Musíme sesednout a techniku obejít, Kolem se motá asi 6 Italů,patrně se nás ptají, kam jedeme, říkáme, že na Ledro (stejně to jinam nevede), oni na to říkají „ááá“ a ukazují po cestě dolů a že prý cinque kilométro. Luboš už dříve říkal, že poté, co shlédl v Klecánkách (v rámci besídky divadla Sklep) kurz italštiny pro začátečníky, tak má pocit, že se zde všude v pohodě domluví. Tu sklepáckou besídku jsme viděli všichni a máme ten samý pocit. Ukazujeme na lano přivázané k tažnému zařízení Pick-upu a druhým koncem k patě statného buku v asi 10m prudké stráni nad námi, co že to tam vlastně dělají. Ukazují na vedení vysokého napětí nad nimi, italsky nám to vysvětlují, my chápavě vykřikujeme slova jako „á elektríko dráty“, „kabéli“ a tak podobně, oni radostí, že jim rozumíme říkají sí sí. Máme radost, jak konverzace plyne, Béda ale říká, že se zbytečně zdržujeme, stejně si nepokecáme a ať radši jedeme. Zvedáme ruku na pozdrav, žoviálně se loučíme „ciao!“ a odjíždíme. Ještě chvíli se po cestě s Lubošem a Jirkou dohadujeme, co že to tam vlastně dělali, zda káceli ten buk, nebo tahali nové dráty, ale pak už se necháme unášet dalšími krásnými pasážemi tohoto sjezdu. Přijíždíme do Moliny di Ledro, zde si prohlížíme kostel, je otevřený a uvnitř krásný. Pak už sjíždíme přes Pre a po Via Ponale do Rivy.        


5. Arco
Poslední den už bereme vyloženě odpočinkově, v nohách je cítit únava, pouze Jirka je plně při síle a tak nás po snídani opouští a dává si výjezd na Santa Barbaru. Ostatní jedeme vyloženě nalehko a bez přileb (Béda nebyl líný našroubovat i obyčejné pedály, aby mohl jet v sandálech) do Arca. Tady se chvíli poflakujeme, prohlížíme si strohý, i když architektonicky velmi zajímavý evangelický kostel, potom i mnohem větší a honosnější, uvnitř opět nádherný katolický chrám páně. Kostely se staly během tohoto pětidenního výletu naším hobby, ale být kterýkoli z kterékoli vesničky zde u nás v Čechách, patrně bychom žádali o jeho zápis do UNESCO (pokud by už nebyl vykraden). Odjíždíme z centra Arca, a dostáváme se k ulici, kterou jsem cíleně hledal, Via Legionari Cehoslovaci. Ulice se klikatí mezi zahrádkami a vinohrady pod skalami, které jsou meccou horolezců. Nacházíme důstojný památník věnovaný čtyřem československým legionářům, které zde na olivovnících popravila rakouská armáda v roce 1918, den poté, co je zajala v bitvě na Doss Altu. Místo je vzorně udržované. Po chvilce rozjímání a focení jedeme dále po cestě podle skal, prohlížíme si malebný, velmi starý kostelík svatého Apolináře. Přejíždíme po románském mostku přes říčku Fiume Sarca do vesničky Ceniga, kde si (jak také jinak) prohlížíme kostel…
Po druhé straně řeky se po cyklostezce mezi vinohrady, oleandry a plantážemi s kiwi vracíme přes Arco do Torbole a Rivy. Jako celý týden, je i dnes na tuto dobu dost velké teplo, asi 28 stupňů. Bereme si plavky a jdeme se osvěžit do jezera. Příjemná tečka na závěr. Pak už jen jedeme po cyklostezce do centra Rivy nakoupit poslední dárky a suvenýry, s Lubošem zjišťujeme, že jsme ještě nebyli v honosném kostele zde, navštěvujeme jej. Béda se k nám přidává a kocháme se touto barokní nádherou s mnoha postranními oltáři, kde na stěnách visí mnoho obrazů ze 17. a 18. století od umělců s přízvisky „di Riva“, „di Venezia“ a podobně. Jeden z postranních oltářů je zasvěcen jistému San Giovanni Nepomuceno… Všechny kostely zde jsou plné krásných historických soch, obrazů a maleb, převážně z barokního období, a jsou otevřené a naprosto volně přístupné. Do kempu se vracíme roztroušeně po jednom, navzájem si voláme kód (pamatuje si jej pouze Luboš, Béda se dovnitř dostává na záhadnou kombinaci čísel a písmen, kterou si vymyslel sám), protože kemp je zavřen, recepční drží asi siestu. Přijíždí i Jirka ze Santa Barbary, vypadá méně unaven, než my, kteří za sebou máme náročných asi 20km po rovině do Arca a zpět, poobědváme, balíme kola a ostatní věci a okolo půl čtvrté odjíždíme v Bédově obytňáku směr domov.  


Tady jsou fotky :

   Zapsal Martin Lemon